Lycopodium jako konstituční lék

Lycopodium jako rostlina

Slovo „Lycopodium“ původně označuje rod plavuní řazených do rostlinné čeledi plavuňovitých (Lycopodiaceae). V České republice se v současnosti vyskytují dva druhy plavuní: v lesích středních i horských poloh nacházíme plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) roste vzácně na podobných stanovištích převážně v horských polohách, kde v některých případech vytváří souvislé porosty.

K výrobě homeopatických léčiv je obvykle využívaná plavuň vidlačka, konkrétně její výtrusy. Plavuň vidlačka je středně velká, plazivá, vytrvalá bylina. Roste především na humózních, kyselých půdách v sušších jehličnatých (smrkových nebo borových), ale i smíšených lesích. Nacházíme ji také na vřesovištích, na suchých písčitých půdách i na pastvinách porostlých nízkými keři. Vyskytuje se v oblastech, které se nacházejí mezi 200 až 2 500 metry nadmořské výšky. Druh je rozšířený v celé Evropě mimo pásů vždyzelených lesů středozemní oblasti. Některé odchylné formy rostou v Americe, tropické Africe, na Mariánských a Havajských ostrovech.

Plavuň vidlačka je na území České republiky chráněná a je možné sbírat pouze její výtrusy. Klásky s výtrusnicemi se sbírají krátce před svým dozráním (v červenci a srpnu) a nechávají se dozrát na čistém papíře. Později se výtrusy od klásků oddělí při protřásání na sítu. Výtrusy připomínají jemný bleděžlutý prášek, který je na omak mastný a ulpívá na prstech. Obsahují až 50 % mastného oleje, membránovou látku výtrusů sporonin, polymerní terpen a stopy alkaloidů. Protože výtrusy mírní zánětlivé kožní procesy, používají se vedle výroby homeopatik také k přípravě dermatologik, které se užívají při léčbě kožních zánětů u dětí, svědivých a mokvavých vyrážkách, svrabu a vředech.

Homeopatická typologie a konstituční lék

V dalších úvahách vycházím z teorie konstituční homeopatické typologie (též „archetypální populační homeopatie“). Lidská populace je utvářená prostředím, ve kterém žije. Přizpůsobujeme se charakteristickému klimatu, typickým potravinám i životnímu stylu. Moderní homeopatie předpokládá, že se vývojem ustálily v populaci skupiny, které zahrnují lidi s podobnými genetickými, biochemickými a imunitními znaky. Lidé v těchto skupinách pak sdílejí předpoklady k rozvoji určitých nemocí a k jejich podobnému průběhu.
Na základě pozorování a studia genomiky vznikla homeopatická typologie, která umožňuje studovat zákonitosti individuálního vývoje organismu. Díky typologii je i snazší odpovědět na otázky jako: Kdo a za jakých podmínek onemocní? Jak bude nemoc probíhat? Jaké budou reakce na léčbu?
Skupiny, resp. homeopatické typy, jsou pojmenovány podle tzv. konstitučního léku. Znamená to, že pokud je někdo pacientem typu Lycopodium, předpokládá se u něj rozvoj nejčastějších onemocnění, které léčí homeopatikum Lycopodium.

Lycopodium jako konstituční typ

Do homeopatické farmacie byl lék Lycopodium zaveden Samuelem Hahnemannem, který jako první začal s výrobou metodou dynamizace. V jeho pojetí je Lycopodium tzv. „velkým lékem“, který léčí nemoci cév a mozku, reguluje funkci jater a působí na chrupavku.

Homeopatická patogeneze popisuje podrobně psychologický profil pacientů typu Lycopodium. Literatura se shoduje v tom, že tito lidé bývají soustředění na své zdraví a zároveň velmi nedůvěřiví vůči lékařům i vůči možnostem standardní i homeopatické medicíny. Často si stěžují na svůj zdravotní stav a své zdravotní problémy zveličují, obvykle se ale neřídí radami lékaře ani radami svých nejbližších. Jsou negativističtí a v kolektivu bývají neoblíbení, i proto, že lidi ve svém okolí často považují za nekompetentní. Mají sklon manipulovat s lidmi a psychicky je vydírat – u starších pacientů nejsou výjimečné výroky typu „Když se o mě nechcete starat, budete mě mít na svědomí, až umřu!“

Pacienti typu Lycopodium mívají sklon k nadměrnému pití alkoholu, při práci s nimi je tedy třeba uvažovat o psychických změnách i zdravotních rizicích, které z toho vyplývají. Často také přeceňují své vlastní schopnosti, což vede k velkému množství úrazů: není výjimečné, že postarší pacienti typu Lycopodium řídí auto nebo jezdí na kole i v případě, že mají podstatně zhoršenou schopnost udržovat rovnováhu anebo narušený odhad vzdálenosti.

Jejich nedůvěra v lékaře a medicínu může vyplývat i z množství nežádoucích účinků, které u nich vyvolávají standardní léky a běžné léčebné postupy. Pacienti typu Lycopodium často trpí anémií a sníženým množstvím železa v krvi. Po podání přípravků s železem u nich ale mnohdy dochází k těžkým zácpám. Rovněž mívají sklon ke zvýšené hladině krevního cholesterolu, podání příslušných léků u nich však může vyvolat tvorbu žlučových kamínků, které potom bolestivě odcházejí. Léky potlačující bolest mohou vyvolávat tvorbu ledvinových kamínků.

Pacienti typu Lycopodium mají obvykle v pozdějším věku predispozice k rozvoji Parkinsonovy choroby. Spojení homeopatického léku Lycopodium s touto chorobou rozhodně není náhodné – už Eugen B. Nash, jeden z největších homeopatů přelomu 19. a 20. století, doporučoval toto homeopatikum k léčbě uvadajícího psychického zdraví, které se projevuje „selháváním smyslového aparátu u starších mužů, kterým selhává paměť, špatně se vyjadřují, dělají chyby v písemném projevu i v pravopisu a (…) nejsou schopní vykonávat běžnou mentální práci (…)“ (NASH, s.60). V současnosti existují léčiva, díky nimž lze zlepšit kvalitu života pacientů trpících Parkinsonovou nemocí, bohužel, také tyto léky mají na pacienty typu Lycopodium nežádoucí účinky – vyvolávají u nich kopřivky a závratě. Navíc negativně ovlivňují dvanácterník, kde se vstřebává železo, a tím se prohlubuje anémie, zhoršuje prokrvení mozku a parkinsonovské příznaky: kruh se uzavírá.