Dulcamara jako konstituční lék, 1. část

Dulcamara neboli Lilek potměchuť

Dřevnatý, rozvětvený polokeř s podlouhlými, vejčitě okrouhlými listy, dosahující výšky až tří metrů. Pokud roste v křovinách, ráda se kolem nich pne, pokud roste sama, poutá na sebe pozornost sytě fialovými až modrofialovými květy s nazpět odstátými cípy se žlutými kužely prašníků, což dohromady vytváří velmi zajímavý kontrast. Taktéž plody – elipsovité bobule, červeno oranžové barvy jsou velmi výrazné (zároveň lákavé).

Psí víno, vlčí jahody, pakostník …[1]

…Potměchuť nalezneme na lemech a světlinách lužních lesů, ale i kamenitých tarasech v polích, u starých zdí, na sutích a skálách, nepohrdne ani stanovištěm kolem plotů. V mimořádné oblibě má vlhká, bažinatá, chladná místa na březích potoků, řek a tůní, což je (z hlediska homeopatie) ukázkovým příkladem principu podobnosti - protože Potměchuť, jako homeopatický lék, pomáhá právě při potížích způsobených vlhkem a chladem. Vraťme se však ještě k potměchuti z pohledu botaniky. Není snad žádným překvapením, že se jedná o rostlinu jedovatou – ve všech částech. Hlavní jedovatou složkou je glykoalkaloid solanin, solanein a solanidin, glykosidický saponin dulcamarin. Tyto toxické látky působí na sliznice dýchacího i trávicího ústrojí a lymfatický systém. Vyvolávají otok uzlin, způsobují svalové, kloubní revmatické bolesti a výsev kožních eflorescencí – tzv. výkvětek (kopřivka s pupínky), zvracení, křeče, horečku, zpomalení srdečního rytmu s pozvolným ochrnutím orgánů a dýchacího svalstva.

… „posprvu hořekne a jest nechutná, ale ….

…čím více se žvejká, tím více potom z té hořkosti sladne..“[2] Jako lék se potměchuť používala již od středověku k léčbě nemocí jater nebo k léčbě koní[3]. V lidovém lékařství se používalo stonků potměchuti (odvaru nebo výtažku) k léčbě kožních chorob, krtičnatosti (tuberkulóza lymfatických uzlin), dýchavičnost, kolikových průjmů nebo otoků žláz. Veškeré části rostliny chutnají z počátku nechutně (hořce, páchnou myšinou) s postupným žvýkáním se chuť mění na sladkou.
Vzhledem k této neobvyklosti (možná tak i trochu „potměšilosti““) není žádným překvapením, že potměchuť patří i mezi magické, čarodějné rostliny - svazeček bobulí zavěšený na krku léčil závratě
a zaháněl zlo, kousek byliny pod polštářem pomáhal zapomenout na nešťastnou lásku, větvičky se kladly před dveře nepřátel jako čarodějný prostředek pomsty.

Dulcamara v homeopatii

Mezi homeopatická léčiva byla zařazena samotným Samuelem Hahnemannem již koncem 18. století. Ve své knize Chronické nemoci, stěžejním díle klasické homeopatie, zmiňuje tuto klasickou bylinu v kontextu léčby revmatických potíží (na základě výše zmíněného principu podobnosti). Dále se využívala při léčbě neuralgií a zánětech močového měchýře. Patrně díky vlastnostem solaninu se Dulcamara osvědčila při léčbě anginy pectoris, hysterii, astmatu, epilepsii a dně. Jako anticholinergní činidlo se používala při potlačování projevů rýmy, kašle, bronchitidy nebo v začátcích tuberkulózy. Mezi „homeopatické stálice“ patří Dulcamara dodnes. V některých mimořádně bolestivých případech (zejména zanedbané revmatoidní artritidy, dny nebo opakujícího se pásového oparu) dokáže působit až „zázračně“ - přinese pacientovi rychlou úlevu od chronických bolestí a pomůže i tam, kde už nic jiného nepomáhá.

Doporučujeme ji při léčbě obrny lícního nervu (který se zanítí právě při vlhkém či studenému počasí), zánětech svalů, kloubů a nervů s bolestí, ztuhlostí a omezením pohybu, zánětech průdušek a horních cest dýchacích, v počátečních stavech chřipky, při léčbě zánětů ledvin a močových cest. Dulcamara by měla být „věrnou přítelkyní“ sportovců a fyzicky aktivních jedinců - léčí bolesti, ztuhlost a záněty vzniklé prudkým ochlazením přehřátého organismu, také zahrádkářů a pěstitelů, kteří trpí bolestmi po dlouhé práci v ohnutí a bolestmi kloubů po práci s mokrou půdou a rostlinami.

Použitá literatura a zdroje:

Gessmann G. W.: Die Pflanze im Zauberglauben und in der spagyrischen Heilkunst, Berlin 1922.

Květena České republiky, díl 6 / B. Slavík (Ed.). - Praha : Academia, 2000. - S. 263-264.

Český herbář, Popsání všech známých bylin léčebních a rostlin užitečných pro obchod a průmysl, zároveň s navedením, jak se pěstují, sbírají a jak se z nich připravují léky, šťávy a domácí prostředky, s ohledem zvláštním na léčení domácích zvířat, Dle nejlepších pramenů vzdělal dr. V. K., Třetí opravené a rozmnožené vydání v Praze nákladem Aloisa Hynka – knihkupce, Praha 1899 – digitální verze na: http://botanika.wendys.cz/index.php/20-cesky-herbar-z-roku-1899

Naše planě, neb zplaněle rostoucí léčivé rostliny v domácím lékařství, Dr. Zdenko Stach, první vydání, Praha: F. Strnadel a spol., 1932 (str. 49-51, viz lilkovité rostlinstvo).

Drobné výklady o jménech rostlin: potměchuť - http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4157